Zdrojem básně je server www.pismak.cz , kam jsem kdysi sám chvilku přispíval, ale především pro mne byl zdrojem básní, které stály za zamyšlení. A teď již ke slibovaným veršům. zhluboka se nadechněte a odevzdejte se pocitům, které se ve vás budou probouzet.

Zpočátku byl jsem myšlenkou,
součástí věčného jsoucna,
pak nastoupil jsem pouť dalekou
nazpět - a do budoucna.

Byl jsem rybou v oceánu,
jen jednou kapkou z mnoha.
Měl otevřenou jsem bránu
ku tiché oslavě Boha.

Žil jsem v korunách stromů,
přijímal dary lesa,
toužil se vrátit domů
- a zatím stále klesal.

Když kráčel jsem po pevné zemi,
živil se divou zvěří,
byl jsem již opuštěn všemi
a v Boha věřil stěží.

Naděje opět svitla mi,
ve všem tom smutku a bídě,
že spatřím obzor neznámý
- tam v bájné Atlantidě.

Ach, byla jsi krásná, vznešená,
my žili v pýše pohodlí.
Proto jsi nyní pohřbená.
Sami jsme o tom rozhodli.

Žil jsem i v pastvinách Izraele
a nehleděl jsem na proroctví.
Vraždil jsem svoje nepřátele,
Josefa prodal do otroctví.

Byl jsem egyptským otrokem,
panenskou kněžkou, poběhlicí,
stavitelem i vojákem,
filosofem věčně snícím.

On odpovídal nám na otázky,
měl dlouhé vlasy, vousy - oči,
které mluvily řečí lásky.
Můj život se zas k pravdě stočil.

Pak večeřel jsem s Ježíšem,
má duše byla opět čistá.
Však běda, já byl Tomášem
a k ránu třikrát zapřel Krista.

Bil jsem se v římských legiích,
dobýval jsem a znásilňoval,
topil se v bezduchých orgiích,
nic a nikoho nemiloval.

Za svitu Luny na ostrovech,
s elfy jsme v lesích tančili.
Bůh byl zpět v srdci i v mých slovech
- než křesťané vše zničili.

V Bagdádu vezír dlouhovlasý
šel kolem trhu s otroky.
V těch očích spatřil dotek spásy
a rozvzpomněl se na roky,

kdy peruánská princezna
jen pro něj v noci tancovala.
Možná si nikdy nepřizná,
co pro něj kdysi znamenala.

Pak žil jsem v srdci Evropy
a vzplanul proti tyranii.
Těžko jsem mohl pochopit,
že naše srdce stále hnijí.

Byl jsem davem zpívajícím
s vůdcem, co měl jedno oko,
"Kdož sú boží bojovníci".
Avšak Bůh byl předaleko.

V minulém životě měl jsem kůži
rudou jak záře plamenů.
Po návratu jsem vždy toužil
a věřil, že si vzpomenu

na svoji dokonalou duši,
na to, kdo vlastně vůbec jsem,
zatím však pouze doufal, tušil
- a teď jsem došel právě sem.

A nyní žijem v těžké době,
ocitli jsme se na pokraji.
Však sílu máme sami v sobě,
stačí jen chtít - vždyť žijem v ráji.

Teď už nás jenom krůček dělí,
na Zemi svítá naděje.
Zjistíme, co jsme zapomněli,
a potom navždy dospějem.